FALCO, YOU ARE WONDERFUL!

Falco Afterwork Party, Part I

Plánování letošní Falcovýpravy

Letošní únorovou Falcovýpravu jsme plánovali opět s dostatečným předstihem. Dlouho jsme zvažovali, na kterou akci se vydat, jelikož únor 2011 nabízel asi pět akcí, přičemž dvě a dvě se navzájem kryly. Nakonec jsme vybrali Falco Afterwork Party, která se konala ve čtvrtek 17. února 2011 v klubu Four Roses ve vídeňském Floridsdorfu, nedaleko od Falcova famózního koncertu v červnu 1993 na Donauinselu.

O nějaké té výpravě reálně uvažovali z našich Falcofandů ještě Isolda, Helden a Djemba. Helden s Djembou nakonec bohužel nemohli. A tak jsme s Isoldou začali plánovat návštěvu Vídně sami. Dlouho jsme diskutovali o možnostech dopravy, nakonec Isolda vyrazila autobusem do Prateru, kde byl sraz plánován v 17:15. Já cestoval vlakem jižní variantou, tedy tentokrát ne přes Břeclav, ale pro mě novou cestou přes České Velenice a dále Rakouskem až na méně známý Franz-Josefs-Bahnhof ve Vídni. Řešili jsme také, jak strávit zbytek času po akci, než pojede první spoj zpět do ČR. Ten vyráží obvykle až okolo šesté hodiny ranní. Plánovali jsme pobyt v nějaké non-stop kavárně, kterých ale Vídeň moc nenabízí. Nakonec jsem jednu takovou našel a připravil i cestu noční vídeňskou MHD až k ní, měla být jen kousek od mého vlakového nádraží. Nakonec ale žádná taková varianta nebyla třeba, jelikož jsme se ve Vídni sešli ještě se Smekem, který pak při zpáteční cestě dovezl Isoldu autem na noční vlak do Bratislavy. Ale pěkně od začátku ;-)

Falkenflug vyráží vlakem

Na vlak jsem vyrazil hned ráno, protože jsem plánoval ještě v době „Falcodnů“ omrknout ve Vídni významná Falcomísta, jako např. diskotéku U4 či Wiener Zentralfriedhof, dále pak realizovat „Akci Claudia“ a poohlédnout se po nějakém tom Falcokousku do Falcosbírky ;-)

Při loňské výpravě do Berlína se mi přihodila nemilá „chlebová“ věc, kdo četl reportáž z loňska, ví, o čem mluvím. Také letos se stala nemilá „chlebová“ věc :-D Tentokrát jsem rovněž zapomněl, tentokrát však téměř veškeré zásoby na cestu, a to doma. Vzpomněl jsem si na své zásoby až šest minut před odjezdem vlaku, což bylo už dosti pozdě..

Výprava tedy začala hned na počátku velkým nedostatkem. Vlaky už jely naštěstí dobře, a tak jsem mohl vyrazit na rakouskou půdu bez zpoždění. Během cesty osobními vlaky po našem území jsem byl dost udiven, že tyhle vlaky jezdí v podstatě prázdné, což se vůbec nedá srovnat s EC, kterými jsem jezdil přes Břeclav. Také postaršímu průvodčímu připadají asi cesty nudné, a tak se vybavoval s jednou místní postarší dámou o tom, že „mladý nechtěj dělat“. Pak nezapomněl dodat, že „hlavně ty mladý vopálený“ :-D Koho tím pan průvodčí poblíž zastávky Hluboká u Borovan myslel, to už si každý může zkusit domyslet sám..

V Českých Velenicích jsem se nestačil divit. Měl jsem pro sebe celý vagón, vlakem téměř nikdo nejel. Tak jsem si udělal největší možné pohodlí. Najednou se ve vagónu objevil zvědavý asijský (asi japonský) turista, který fascinovaně zíral na sedačky našeho osobního vlaku a náruživě si je fotil. Další podobnost s výpravou do Berlína, kdy jsem byl v kupé rovněž s asiaty ;-) V 9 hodin dokonal své fotky a zřejmě usoudil, že půjde do vedlejšího vagónu, aby ho měl také pro sebe. Nebo snad ani tím vlakem nejel?

V 9:05 se vlak rozjel směrem na Vídeň a já začal listovat v nabízeném tisku. Ve VorMagazinu mě rozesmál sloupek Thomase Rottenberga „Wohin fährt der 13A?“ o cestování vídeňskou autobusovou linkou 13A, která jezdívala ze Südbahnhofu. Nádraží se ale již dlouhou dobu předělává, tak tam MHD nejezdí, ale autobus má stále konečnou právě na Südbf. Autor proto zjišťuje, kam vlastně autobus jede, řidič není příliš příjemný.. Prostě veselý článek se vším všudy :-D Méně veselý byl článek o pohřbu Petera Alexandera ve středečním Heute. O Falcovi jsem ale pořádný článek nenašel, snad jen v cestování byla pozvánka do Dominikánské republiky.

Příjezd na Franz-Josefs-Bahnhof

Jakmile jsem ve Vídni vystoupil z vlaku, hned jsem viděl již zmíněného nadšeně fotícího asiata. Tentokrát fotil zaparkovaný vlak na nádraží. Když jsem vykročil z haly, objevil se přede mnou HOTEL MOZART. Tomu říkám stylovka! Ještě by to chtělo HOTEL FALCO! Poté jsem minul Cafe Rundfunk, kde jsme chtěli s Isoldou počkat na první ranní vlak. Poblíž se nachází nádherný Friedensbrücke, tak jsem se i já pokochal ;-) Pak už jsem v 11:45 vyrazil do vídeňského podzemí a vydal se k prvnímu významnému cíli, tedy na Wiener Zentralfriedhof.

U Falca na Wiener Zentralfriedhof a omrknutí klubu U4

Nová cesta napříč malou loukou zpříjemňuje a zkracuje příchod k Falcovi z hlavní cesty. K Falcovu hrobu jsem dorazil okolo 12:30, byl tu tedy klid, všichni zvědavci zřejmě vysedávali někde u oběda ;-) Měl jsem ideální příležitost na pořízení aktuálních fotek. Na desce byl ve fólii přilepen papír s Falcovou fotkou a nápisem „The Spirit never dies. Der Falke lebt! Now and forever!“ Vskutku nádhera. U kamenných srdíček byla položena cigareta, asi pro Falca, kdyby mu náhodou v hudebním nebi došly ;-) Na závěr jsem se ještě přes automat u Falca vyfotil a hurá k dalšímu cíli, tedy omrknout diskotéku U4.

V 13:30 bylo u klubu U4 dost rušno. Přesto jsem pořídil nějaké snímky. U dveří byl velký plakát na akci FALCO 2011, která se nesmyslně kryla s party ve Four Roses. Conny chtěl zřejmě ukázat svou velikost a vyzkoušet si, která akce bude v návštěvnosti úspěšnější. Akce v U4 klubu vždy byly ve středu, ale letos ji Conny pořádal najednou ve čtvrtek, kdy bylo už dávno známo, že bude party ve Four Roses, zajímavé.. Inu, není nad vstřícnost..

Odpoledne ve znamení Falcovin

Stejně jak se má chodit do lesa na houby, tak stejně je třeba chodit pro desky a CD do Vídně. Tedy mít svá oblíbená a jistá místa a neběhat po lese / městě jako blázen a hledat, ale nenacházet ;-)

Vyrazil jsem do svých oblíbených obchůdků, ale prožil mírné zklamání. Když to opět přirovnám k houbám, tak rostly, ale ty pravé hříbky se asi někde schovaly. Nakonec vyrostly trochu někde jinde, ale o tom až později ;-) Z CD jsem si konečně pořídil originál The Spirit never dies, který jsem znal jen od vidění, ale ve sbírce jsem ho ještě neměl, a výběrovku Der Kommissar. V minisinglech na desce se na mě usmálo štěstí, a tak jsem mohl do sbírky konečně zařadit The Sound of Musik. Mezi maxisingly jsem ulovil Rock me Amadeus, resp. jedno z německých vydání, které ještě nemám, totéž lze říct také o odlišném vydání desky Falco meets Brigitte Nielsen. Tímto byla odpolední várka ukončena. Tedy skoro. Ještě jednu konkrétní kořist jsem měl dopředu vyhlídlou; tou byla těžko sehnatelná kniha od Claudie Stöckl „Frühstück bei mir“ z roku 1998 ;-)

Mise Claudia aneb cum spiro, spero

Mezi našimi fanoušky probíhaly nekonečné debaty o tom, jak tuhle dosti nedostupnou knihu sehnat. Obzvlášť Isolda byla na rozhovor s Falcem zvědavá. Než jsme vyrazili do Vídně, měli jsme k dispozici několik sestříhaných audioverzí rozhovoru. Bylo ovšem nesmírně obtížné, abychom všemu porozuměli. Zejména drmolícímu Falcovi ;-) Od knihy jsme tedy očekávali, že si všechno pěkně v přepsané podobě přečteme.

Ze svých osvědčených zdrojů jsem čerpal informace, kde by měli ve Vídni knihu mít. Když jsem přes internet kontaktoval prvního ze seznamu, dozvěděl jsem se, že sice knihu v nabídce má, ale že zrovna ve čtvrtek je mimo Vídeň, čili jeho obchod bude zavřený. A vskutku byl. Když jsem pak ve Vídni okolo něj šel, měl vchod zamřížovaný.

Druhý tip byl v oblasti Vídně, kde jsem to úplně neznal. V tu dobu mě už dost tlačil čas setkání s Isoldou, tak jsem vsadil veškeré své úsilí na doporučení poslední.

Posledním místem mého průzkumu byl sympatický antikvariát, který byl od místa setkání v Prateru dosti vzdálen, nicméně jsem akci Claudia chtěl dotáhnout úspěšně do konce i za cenu toho, že bych se o pár minut opozdil.

Když jsem vešel do obchodu, uchvátilo mě, jak je antikvariát napěchovaný regály s knihami. Nebylo tam skoro k hnutí. V téhle změti byl umístěn stůl s počítačem, od kterého vykukovala obsluha. Vznesl jsem svůj požadavek, ale oba prodávající, muž a žena, kroutili hlavou, že to nemají. Říkal jsem, že mám zaručený tip, a tak se pán podíval do počítače. K svému údivu zjistil, že by tam knihu měli mít, ale vůbec netušil, kde by mohla být.

Všichni tři jsme začali hledat v nekonečných regálech. I když jsme hledali podle tématu, i tak toho bylo strašně moc.. Nedočkavě jsem hltal hřbety knih a vyhlížel ten vytoužený oranžový. Ne a ne ho najít. Nakonec prodavači přišli na to, že hledáme ve špatné kategorii.. Přesunuli jsme se o kousek dál a hledání začalo nanovo. Mezitím jsme stále říkali, kde by tak kniha mohla být, až jsem jim řekl, jak je to krásně spannend ;-) To už jsem nervózně pokukoval po hodinkách a začal jsem tušit, že sraz s Isoldou v 17:15 v Prateru nestihnu. Čas, který jsem měl strávit v tramvaji, se zkrátit nedá. Obchůdek byl bohužel tak zapadlý, že v jeho dosahu metro nejezdilo. Já mohl jen sperare, že „mise Claudia“ bude úspěšná, když už přijdu na sraz pozdě. To by byla velká smůla, kdyby z téhle mise nakonec nic nebylo..

Mise Claudia nakonec úspěšná byla ;-) A tak jako již po několikáté se naplnilo mé oblíbené „cum spiro, spero“ ;-) Po dlouhém hledání se vítězem stala paní prodavačka, která knihu našla jen o jeden regál vedle, než jsem hledal já. Hurááá, teď už ji jen zaplatit, sbalit a pelášit na tramvaj. Vypláznul jsem 11 eur, rozloučil se s dobrodružným antikvariátem a jeho ochotnými obyvateli a spěchal na tramvaj. Měl jsem štěstí, nečekal jsem ani minutu a zrovna jela. Přesto jsem měl zpoždění a bylo už nad slunce jasné, že na sraz dorazím pozdě.