FALCO, YOU ARE WONDERFUL!

Falco, aneb myslím na tebe

             (Dieter Bohlen: Hinter den Kulissen)

Z chyb ostatních umělců se snažím, abych si odnesl nějaké ponaučení. Setkání s Falcem mě ovlivnilo navždy. Byl mým vzorem, byl tím, kdo mi ukazoval směr, kdo mě doprovázel na každém kroku. Ale Falco ztrácel půdu pod nohama. Je důkazem toho, čeho všeho můžeme dosáhnout. A také důkazem toho, jak hudební byznys ničí lidi, jak je vysaje a zahodí pryč jako prázdnou plechovku.

Jeho osud je jedním z nejsmutnějších a nejdojemnějších zážitků, které jsem ve své kariéře zažil.

Falca jsem poprvé potkal na začátku osmdesátých let v Hamburku. Tehdy jsem byl ještě zcela bezvýznamný hloupý Honza v hudebním vydavatelství Intersong.

A Falco? To byla zářící hvězda, velká osobnost ve světě známého vydavatelství Warner. Jeho „Kommissar“ byl všude na špici, dokonce také v Guatemale. Po celém světě se prodaly miliony kusů. Velice jsem ho ctil. Německy mluvící umělec, který se prosadil ve světě. Byl tam, kde jsem chtěl být s ním. Můj sen.

Úplně mě fascinovalo, když jsem se dozvěděl, že má Falco přijet do Hamburku. A důvod? Předání zlaté a platinové desky za jeho obrovský úspěch v Německu. A místo? Legendární lokál „Onkel Po“. Naši sekretářku v hudebním vydavatelství Intersong jsem oblboval tak dlouho, dokud jsem z ní jednu z drahocenných vstupenek nedostal.

Falco potvrdil nepsané pravidlo o tom, že celebrita přichází minimálně o třicet minut později. Falco to ještě překonal. U něj to bylo jeden a půl hodiny. Poté, když se konečně dveře otevřely a on vkročil do místnosti, nastal humbuk jako na nádraží.

Všichni tleskali a jásali, všichni se tlačili dopředu. A já se potácel s rudým obličejem a zpocenýma rukama někde na okraji. Jediné dvě myšlenky, které se mi honily hlavou, byly: Za prvé, jak se teď dostanu na řadu? A za druhé, jak se teď dostanu na řadu?

Každé z Falcových gest na mě nesmírně zapůsobilo. Páni!, povzdechl jsem si. Tak se tedy předvádí superstar. Tak mluví. Tak vypadá. Vlasy měl na hlavě upravené ve stylu nasazené helmy. Na pozdrav udělal přehnaně hlubokou poklonu, jako starý vznešený pán. Hned po tom se ujal řeči. Mluvil s prudce otevřenýma očima, šermoval při tom divoce rukama a kouřil jednu cigaretu za druhou. To všechno bez jediné přestávky. Při tom mu stále více stékaly kapky potu dolů po tvářích.

Konečně se k němu probojoval také obdivovatel Dieter B. z Dolní Lhoty a pokusil se s hvězdou zapříst rozhovor.

„Hej, Falco, úžasný výkon! Velmi tě obdivuji za to, co jsi dokázal,“ začal jsem. „Konec konců pracuju u hudebního vydavatelství Intersong a zkouším se tady uchytit právě jako producent. Jmenuju se…“ Dál jsem se nedostal.

„Hm, opravdu?,“ vyjádřil se Falco. Pak se otočil ke svému dalšímu adeptovi na rozhovor a já měl smůlu.

„Hej, Falco!,“ řekl ten další. „Opravdu kvalitní výkon! Prostě senzační! Ten beat, tvůj hlas! Něco takového jsem po celých svých třicet let v hudebním byznysu ještě neslyšel! Pokud bys někdy potřeboval dobrého producenta, ptej se prostě po Uwe…“

Úplně stejně probíhaly rozhovory s adepty číslo tři až devadesát devět. Souběžně s tímto probíhajícím mumrajem pronášel Falco, lehce nepřítomen, svůj vlastní text. „Mám hudební sluch! Když mi bylo šest let, uměl jsem zahrát už nejméně třicet šlágrů! Pořád říkám těm zkostnatělým posránkům z vydavatelství: ,Můžete mi, víte co!´ Sám vím nejlépe, jak se to dělá! Už jsem si vyzkoušel všechna možná zaměstnání. Už mám po krk toho, že jsou ti staří pupkáči z Vídeňské filharmonie jedinou rock ´n´ rollovou hudební skupinou v Rakousku.“

Tehdy jsem měl po celou dobu oči na stopkách. Možná že moje jediná mozková buňka pochopila: Hej, ti všichni tady se přece zbláznili! Všichni úplně jak čaka čaka. Jenže zbytek mého úsudku byl prostě zaslepen a pln respektu. Těšil jsem se, že bych se mohl s Falcem setkat v jedné místnosti a úplně sám.

Teprve o mnoho později jsem pochopil, že velký problém showbyznysu je, že „být star“ není učitelské řemeslo. Všichni jsou to vlastně samouci a normální lidi, kteří přes noc stojí před otázkou, jak se zatraceně chová VIP? Jak se definuje VIP? Jak se lidem vysvětluje, že jsem jiný? (Vždyť chceme oprávněně svou novou tvář). Falcův recept byl zřejmý. Někdy se vytahuju, někdy se chovám nastrojeně, někdy jsem arogantní a namyšlený. Takhle jsem v každém případě za vodou. Když okolo sebe vytvořím takové neproniknutelné bariéry, nikdo nevidí mé opravdové já, nikdo nevidí, jaký jsem doopravdy. Moje potíže i moje stinné stránky zůstávají skryty. Už nejsem tak zranitelný.

Tady začíná vlastní Falcova tragičnost. Pro svoje přívržence nebyl žádný vejtaha, nýbrž Mozartův zákonitý nástupce. Od Malé noční hudby a Figarovy svatby se zde hudební scéna příliš nepohnula. Pro Rakousko byl Falco něco jako naprostá senzace. Na způsob božího odchodu a zmrtvýchvstání. Konečně měl opět místečko v hudebních dějinách. Jeho přívrženci ho tak utvrdili v jeho velikášství ještě víc.

Na druhé straně tu máme Falcovy kořeny, jeho staré kamarády a přátele: jedno hodně zvláštní politické undergroundové smýšlení „My jsme proti všem“. V tomto případě můžeme o úspěchu pouze tiše snít. A v žádném případě vůbec žádný nemít. Neboť: úspěch, to byla přece komerce! A komerce? To byla zaprodanost!!! Váš Johann Hölzl nyní světová star? V očích svých přátel byl hned jenom zaprodaný kapitalistický a politikům sloužící hajzlík, kterému není rovno.

Dopad: ubohý Falco se nacházel náhle jako mezi mlýnskými kameny.

Staří kamarádi se ho stranili, jako by měl mor. Zbytek Rakouska očekával, že bude pilně tvořit nové hity. A jeho noví přátelé byli typičtí příživníci, kteří jen těžili z jeho úspěchu – jako pijavice. Tito příživníci ho brali jen jako úžasného „Falca“. Když ještě jako bezejmenný vystupoval v rockovém kabaretu „Drahdiwaberl“, tak o něm tihle neměli ani páru.

***

Trvalo to osm let, než jsme se znovu potkali. Tentokrát za úplně jiné situace. Jelikož já byl už někdo. A Falco na posledním schodu své cesty k zapomnění. V průběhu pěti let následoval jeden hudební neúspěch za druhým.

Ve Vídni jsem právě točil video pro Blue System, když najednou přede mnou stál a řekl „ahoj“. „Člověče, Dietře,“ řekl, „slyšel jsem, že jsi ve městě. Proto mě napadlo, že bychom si mohli promluvit.“

Ten způsob, jakým to řekl, neměl nic společného s tím výrazným, všeznalým a dominantním mužem z lokálu „Onkel Po“. Úplně normální člověk, docela milý, naprosto slušný. To je rovněž to bizarní na tomhle byznysu. Jakmile vám dochází dech, vracejí se skromnost a rozum zpět.

Místem natáčení videoklipu byla odstavená průmyslová oblast na východě města.

Jelikož jsme měli právě přestávku, odešli jsme od štábu a šli podél kolejí. Byl to báječně teplý letní den. Dřepli jsme si do stínu jednoho starého vagónu a začali jsme se bavit. Jak jsem tu tak seděl s hrdinou své minulosti, byl jsem do toho až teď úplně ponořen. Chtěl jsem odhalit Falcovo tajemství, proniknout do něj, pochopit a znovu vydolovat to, co úžasného jsem v něm tehdy objevil.

Ale Falco už neměl žádné tajemství.

Jenom si stěžoval: „Všichni mě ponížili a využili! Z těch všech peněz za „Kommissara“ mi nezbyl ani jediný šilink. Také ženy mě pak oškubaly.“ Zejména s tématem „ženy“ se ještě nevyrovnal. „Holky ve mně vidí jen sluhu, který přináší peníze. Jsem příliš důvěřivý. Stále nemohu potkat tu pravou.“

Hned jsem si všiml, že Falco měl obrovskou touhu po normálním životě, touhu po lidské blízkosti. Jeho role mu přerostla přes hlavu, úplně ho přešla chuť hrát si na velkého Zampana[1].

„Ty,“ řekl Falco tiše, „rozhodl jsem se, že úplně změním svůj život! Právě jsem tu poznal jednu novou ženu. Chci ještě nějaké děti. Chci mít obrovskou rodinu. S touhle ženou se právě stěhujeme do jiného bytu. Stálo mě to několik milionů. To je můj nový začátek.“

Spontánně mě napadlo: člověk, Falco! Opravdu tak přesvědčivý, opravdu tak nadšený, to všechno ale není jeho styl. „Když už utratíš tak moc peněz,“ vyptávám se, „je to teda tak báječný tady v tvém novém bydlení? Musí to být opravdu absurdní za tolik peněz.“

„Noo,“ řekl Falco, „furt se cítím nejlíp, když spím jako kdysi u svých kamarádů, kteří žijí úplně prostě a normálně. Potom jsem taky prostě jen Hans. Tady se cítím doma, tady jsem šťastný. A když se na mě svýma velkýma očima podívá moje malá dcera, pak vím, že je mou součástí. Ta mě má opravdu ráda. Má mě ráda takového, jaký jsem.“

Páni, jaká upřímná slova, napadlo mě. Měl jsem pocit, že jsem se právě setkal s opravdovým Falcem, s Falcem bez přetvářky. A on mi opravdu otevřel své skutečné srdce.

V té chvíli se zastavil fotograf Brava, Fryderyk Gabowicz. Ten doprovázel celé natáčení Blue Systemu jako fotograf. Když Falca a mě zahlédl, křičel hned nadšeně: „Hej, kluci, to vypadá báječně, jak tam tak sedíte! Z toho bude parádní fotka! Mr. Austria meets Mr. Germany. Posuňte se kousek k sobě!“ V cuku letu to vypadalo tak, jako by tady někdo zmáčknul vypínač a baterku strčil do pomalého a unaveného Duracell-zajíčka. Myslím, že jsem skutečně nic neviděl.

Falco začal nezkrotně pózovat, projížděl prsty skrz vlasy, zašklebil se svým standardním úsměvem s vyceněnými zuby a předváděl Kommissara. Sotva fotograf odešel, byl jako balónek, z kterého uniká vzduch známým „pšššššššš“. Psychicky zdrcený si dřepnul vedle mě a byl opět jak malý kluk, který potřeboval obejmout.

„Řekni,“ chtěl vědět. „Jaks to měl s Modern Talking, když jste byli úspěšní?“

„Podívej,“ řekl jsem, „na začátku jsme byli pro lidi jen ti nejlepší, ti nejbáječnější, ti největší. Každý šéf vydavatelství, každý trouba z televize, všichni nám lezli do prdele. Pak jsme se Thomas a já rozešli a mě totálně vyšachovali. Byla to samozřejmě nepříjemná zkušenost. To mě opravdu zchladilo. Takhle bez výstrahy.“

Zdálo se, že tohle Falco slyší rád. Když s někým sdílíme utrpení, tak je to jak známo poloviční utrpení, jak pořád říká babička Bohlenová. Mohl jsem mu to potvrdit. Ostatní si to také uvědomí. A sedím jako žijící důkaz vedle něj. Opět se můžeme postavit na nohy, na konci bude všechno dobré.

„Mám právě rozdělané nové parádní album,“ oznámil najednou radostně. „Tohle je opravdu mega! To bude rána, jak když vybuchne bomba! Můj manažer na to má stejný názor: báječný kus. Na tom je nejméně dvanáct hitů. Protože jsou to všechno hity, tak vůbec nevíme, co máme vydat jako první singl.“

To mi připadalo jako pěkný kecy. Když totiž zpěvák ujišťuje: „Mám dvanáct singlů-hitů na svém albu!,“ pak něco není v pořádku. Tak dobrý není nikdo, ani samotná Madonna. Tady chybí kvalitní manažer, který řekne: „Hej, chlape, padej do studia! Pojď na tom ještě zamakat!“ To přesně pasuje k tomu, co jsem slyšel od Falcova poradce. Ten musel být opravdový pitomec. Jeden z mnoha řiťolezců, kteří se na něj nalepili, který nemá ani ponětí o takových blbcích a takové sebrance a Falco jen dělal to, co chtěli oni. Měl totiž strach. Pokud mu budu odporovat, pak mě pošle zpátky tam, odkud jsem přišel – tedy do obchodu k hromadě krabic. Radši teda řekne: „Jo, všechno, Falco, co tady děláš, je báječné! Společně jsme silní.“ (+hloupí = řítíme se do propasti).

„Hej, řekni, Dietře,“ dumal Falco pilně dál, „ty a já! Mohli bychom spolu také něco nahrát. Jaké by to bylo? Měl bys chuť?“

„Podívej,“ snažil jsem se vyhnout. „Vlastně ano. Ale to bys musel přijít ke mně do Hamburku do studia. Prostě na zkoušku.“

Falcova chybějící sebekritika a jeho zaslepenost mě přece jen trochu zarážely. Dietře, tady od toho dej raději ruce pryč, řekl mi můj vnitřní hlas. S tímhle sračkoidním Falcovým manažerem včetně holandského producentského dua Bolland & Bolland, jejichž spolupráce tu v pozadí ještě straší, jsem nechtěl mít raději nic společného. Dělej nejprve s těmi kluky, napadlo mě. A pokud budeš mít pořád ještě chuť, však víš, kde mě najdeš.

K tomu ještě jedna věc: Falcův hudební styl nebyla opravdu moje parketa. On nemohl zpívat, jen rappovat. A o „já-si-tu-teď-rappuju“ jsem neměl prostě ani zdání.

Snad jsem to měl přesto zkusit, hluboko ve svém srdci jsem byl pořád ještě obdivovatel Dieter B. z Dolní Lhoty. A dopomáhat Falcovi k novému úspěchu mě velice lákalo. Přece jen když mě nějaká věc vyděsí, pak to jsou notoričtí opozdilci a ti, kteří utíkají z placu. A přesně v tom byl Falco král. V showbyznysu to pro něj bylo opravdu typické.

***

Falco ke mně nikdy do Hamburku nepřijel. Také nezavolal. Bylo to, jako by se  dvouhodinový rozhovor u kolejí ve Vídni nikdy nekonal. Jak avizoval, vyšlo o několik měsíců později jeho album „Data de Groove“. A byl to absolutně největší megapropadák roku. Prakticky vzato, upadla Falcova kariéra v tomto okamžiku definitivně do zapomnění. Všechno bylo pryč.

O tři roky později jsem slyšel, že mu byla dokonce odebrána jeho milovaná dcera. Jeho Ex mu podstrčila cizí dítě. To se musel dozvědět pomocí otcovského testu (rozbor krve).

Přede všemi ho tahali za nos jako malého hloupého kluka. A dítě, které miloval, bylo součástí podvodu. S tím se jako muž vyrovnával poprvé. Falcovi to bylo strašně líto. Jsem o tom pevně přesvědčen. Během jediné sekundy v něm zemřel bojovník. Přiznávám, že bych to cítil úplně stejně.

V zákulisí se povídalo, že kouřil od minuty k minutě místo čtyřiceti šedesát cigaret denně. A chlastal, šňupal a hulil hašiš, co jen vydržel. Jako umělci mu už nikdo nepodal pomocnou ruku.

Šílené na zpěvákovi je to, že když jsi mrtvý, tak jsi úspěšnější, než když žiješ. Hezké pozdravy od van Gogha. Ten v době svého života hladověl. A dnes platí sběratelé za jeho obrazy šílené částky v dvojmístných milionových řádech.

A Falco? Jakmile se s 1,5 promile, 2604 nanogramů kokainu a se špetkou marihuany v krvi zabil v autě, jeho alba šla opět na dračku. „Out of the Dark“, jeho poslední, nedokončené dílo, bylo již před uveřejněním vyprodáno.

***

Osmdesát procent lidí v showbyznysu chlastá nebo bere drogy. Nikoliv, všichni se baví. A pak se bojí, aby jim tyto neřesti opět všechno nevzaly. Jako Falcovi.